Início cultura Labyrint, v němž se potkávají lidé

Labyrint, v němž se potkávají lidé

34
0

Na rovinu říkám, že provozovat dnes antikvariát je pÅ™inejlepším jako luÅ¡tit nevyÅ™eÅ¡itelnou rovnici. Na jedné její stranÄ› stojí takzvaný tradiÄní zákazník, na stranÄ› druhé tlaÄí trh a moderní trendy. TradiÄní zákazník sahá na kliku u dveří a pÅ™edstavuje si, jak se půl hodiny plazí pÅ™ed regálem po kolenou. Tato jeho práce, toto ponížení pÅ™ed svÄ›tem, musí být samozÅ™ejmÄ› korunována nálezem brožurky nezmÄ›rné hodnoty, za niž ale vzápÄ›tí zaplatí asi dvacet tÅ™i korun a z obchodu odlétne na oblaku osobního vítÄ›zství. Å lo by to, kdyby nad antikvářem nepanoval abstraktní trh a kdyby tu nebyla konkurence, leckdy hraniÄící s bojem o pÅ™ežití.

Vyjít vstříc tradiÄnímu zákazníkovi a zároveň se nenechat zlikvidovat nemilosrdným strojem na prosperitu možná lze. Dejme tomu. Co ovÅ¡em k vydržení není, je ­Äastý pocit tradiÄního zákazníka, že on pÅ™ece ví, jak má vypadat dobrý antikvariát, vždyÅ¥ antikvariáty navÅ¡tÄ›vuje celý život a leckterý poklad už v nich objevil. On to ví – bohužel si ale možná nevÅ¡iml, že okolní svÄ›t se za ta léta zmÄ›nil k nepoznání, a s ním pochopitelnÄ› i obchody s použitými knihami. PojÄme se podívat, co vÅ¡echno je jinak.

Antikvář a jeho zákazník

Chcete vÄ›dÄ›t, jak vést antikvariát, který bude finanÄnÄ› výnosný a jehož jméno si zapamatují úplnÄ› vÅ¡ichni? Zeptejte se marketéra! A než zaÄnete spoleÄnÄ› promýšlet obrysy budoucího podniku, důslednÄ› promyslete elementární skuteÄnost: s internetem se antikvariáty zmÄ›nily k nepoznání. NÄ›kdejší chrámy písemností, archivy pÅ™ipomínající léta odňaté svobody, proÅ¡ly dynamickým rozvojem. Nabídka obchodů se zaÄala pÅ™esouvat na internet, a jak káže zákon krysích závodů, ukazatelem tržního úspÄ›chu se stalo množství knih, které byl antikvář schopen vystavit na webu. Další krok na sebe nenechal dlouho Äekat; bylo tÅ™eba proces urychlit tak, aby se přírůstky v e­-shopu poÄítaly na tisíce za den. A jelikož asi nelze zafinancovat výkup knih v takovém množství, rychle se zažil komisní nákup a vyplácení pÅ™es portál. Sklady nabobtnaly mnohonásobnÄ› a jejich provozovatelé najednou nemÄ›li vůbec nic spoleÄného se svými pÅ™edchůdci z dob pÅ™ed nástupem internetového prodeje. NÄ›kdejší antikvář, který se orientoval v mnoha oblastech knižní kultury, se promÄ›nil v experta marketingu, digitalizace a finanÄních toků. Na vývÄ›sní Å¡tít si vystavil slovo RÅ®ST a své podnikání zaÄal sledovat na obrazovce ve formÄ› kÅ™ivolakých grafů. Znalec literárních žánrů se promÄ›nil na znalce marketingových strategií.

Pokud jde o zákazníka, nejjednodušší by bylo napsat, že umÅ™el… Zákazník umÅ™el a pozůstalí poslali knihovnu do jednoho z obřích provozů. Protože do skladu se vejdou stovky, klidnÄ› i tisíce pozůstalostí, můžou tam zákazníkovy knihy v klidu Äekat v krabicích, až se najde nÄ›kdo, kdo se zrovna po tomto svazku po­­­­ohlédne na nÄ›kterém z vyhledávacích portálů. Marketér mu pak do balíÄku pÅ™ihodí jednu „zachránÄ›nou“ knihu, rozumÄ›j takovou, kterou si už opravdu nikdo nekoupí, a kartiÄku s pozdravem. Zákazník se už nemusí plazit pÅ™ed jeho veliÄenstvem regálem, jeho role se promÄ›nila: v okamžiku prokrastinace by mÄ›l naklikat produkt, výdejnu, box a Äekat na esemesku, cestou od boxu odtrhnout pásek produktové krabiÄky a vytáhnout z ní knihu, o kterou tolik stál. Pak už ji jen pÅ™eÄíst a poslat nazpÄ›t do stroje.

Objekt cirkulární ekonomiky

PÅ™edmÄ›t, kolem kterého se tohle ­vÅ¡echno dÄ›je, vypadá na první pohled jako kniha. Když si ale antikvář udÄ›lá Äas, odbÄ›hne od poÄítaÄové obrazovky a vyslechne si výřeÄného zákazníka, zjistí, že situace není zas tak úplnÄ› jednoduchá. Milovník románů, milovník poezie, milovník historie – tito prosťáÄci boží – mu potvrdí, že když berou do ruky knihu, dÄ›lají to vÄ›tÅ¡inou proto, aby ji Äetli a užili si ji ve vÅ¡ech myslitelných ohledech. U bibliofilů a sbÄ›ratelů je situace komplikovanÄ›jší; v jejich úvahách se objevuje kalkul, kniha je už o nÄ›co více zboží než komplexní umÄ›lecký artefakt. Kdo nÄ›kdy vidÄ›l, co vÅ¡echno se v antikvariátu semele, když vedle sebe necháte stát tÅ™i Buriany a tÅ™i Verny, ví, co mám na mysli.

NicménÄ› antikvární kniha má jeÅ¡tÄ› jinou podobu, a ta se zrodila docela nedávno: kniha je totiž ideální objekt v rámci cirkulární ekonomiky, kniha je vždycky hodnÄ› „re“ a šikovný obchodník s ní dokáže vykouzlit divy. Modelový případ: Ätenář doÄte knihu, vloží ji do knihobudky, tam ji vyzvedne nÄ›kdo jiný, znásobí její užitek druhým Ätením a pak ji odnese do antikvariátu. Tam za ni dostane vyplaceno, antikvář opÄ›t znásobí hodnotu prodejem, nÄ›kdo ji koupí, pÅ™eÄte, znásobí, odnese do knihobudky, hodí do kontejneru, daruje do sbírky pro potÅ™ebné, ti ji zas nÄ›kam odnesou a zase se násobí a vyplácí až do úplného roztrhání a zniÄení svazku. A na konci Å™etÄ›zce se může ocitnout prodejce, který si povÅ¡imne, že nÄ›který svazek obíhá rychleji než jiný, že zájem o nÄ›j je úpornÄ›jší a ochota vydat peníze téměř nezmÄ›rná (zatímco jiná kniha, oÄividnÄ› kvalitnÄ›jší, stojí bez povÅ¡imnutí), a tak z nÄ›j udÄ›lá produkt, který si zákazník pro jistotu zataví do fólie.

Magická schopnost knihy generovat opakovaný zisk se zvláštnÄ› prolnula s pÅ™esvÄ›dÄením, že podstatným momentem záchrany svÄ›ta je opakované užívání vÄ›cí. Této pÅ™edstavy se nedávno chopili mistÅ™i marketingu a rychle si ji vylepili do Å¡títu. Jejich mise, jak CEO rádi říkají, spoÄívá v šetrném, udržitelném obchodÄ›. Podnik, který jeÅ¡tÄ› nedávno jel na bouÅ™livé vlnÄ› akcelerace, díky opakované knize nemusí být nutnÄ› pouze růstový. Kniha a její fascinující, a pÅ™itom jednoduchá podstata může v ideálním případÄ› rozpohybovat miliardy a CEO je tu od toho, aby vyladil misi a udržoval kulturní biotop.

Ideální praxe

Kdyby mi nÄ›kdo pÅ™ed lety Å™ekl, Äím vším se budu muset jako antikvář zabývat, asi bych si žádný obchod použitými knihami neotevÅ™el. NaÅ¡tÄ›stí jsem vÅ¡echna dilemata rozpoznával až za bÄ›hu a nenechal jsem si nikdy kazit radost ze základního, stále opakovaného momentu: setkání antikváře se zákazníkem nad knihou. Znovu a znovu ráno odemykám fádní, nevzhledné prosklené dveÅ™e, vypořádávám vÅ¡echny nutné ranní úkony a chystám sebe i obchod k zapoÄetí dalšího pracovního dne. Dám si Äaj, nÄ›co sním, odnesu jeÅ¡tÄ› pÅ™ed devátou na poÅ¡tu tÅ™i balíÄky nachystané z pÅ™edchozího dne, odtamtud se vrátím s tím, že bych si mÄ›l pÅ™eÄíst noviny, co na mÄ› Äekaly na poÅ¡tÄ›, nekoukat na zprávy ani na sociální sítÄ›, vyřídit maily, poslat pár dodateÄných fotek knih, napsat příspÄ›vek, vybrat knihu dne, to vÅ¡echno pokud možno dříve, než se ve sklenÄ›ných dveřích objeví první zákazník.

A on se objeví. PÅ™ijde hned dopoledne a ze­ptá se, jestli jsem mu nenechal bokem nÄ›jaké Äasopisy na vystÅ™ihování. Chvíli pÅ™emýšlím a pak si vzpomenu: jasnÄ›, to je ten z kulturního spolku, pÅ™ejíždí z Prahy na Moravu anebo naopak a chce nÄ›co hezkého. Pokud možno zadarmo. „DÄ›lám doma koláže, nepotÅ™ebuju nic extra, tak do formátu dvacet krát tÅ™icet…“ – je to dobrý muž a chce se mnou za odmÄ›nu alespoň zapříst rozhovor, který by se nejspíš táhl deset minut a byl by dokonale o niÄem. Tvářím se otrávenÄ›, takže vypadne, a když budu mít v životÄ› trochu Å¡tÄ›stí, už se nikdy nevrátí.

Nedlouho po kolážistovi pÅ™ichází muž, který se uvede jako Ätenář sci­-fi. PÅ™iznám se, že tyhle lidi mám opravdu rád. Anebo jinak: zpoÄátku jsem tyhle zapálené vyznavaÄe jediného žánru snášel jen těžko, ale s léty strávenými za výlohou oficíny jsem své postoje revidoval a nauÄil se mít rád stárnoucího muže, který kdysi zažil nejlepší roky svého milovaného žánru a nyní je vystaven vÅ¡eobecnému úpadku Å™emesla. Takový ÄlovÄ›k, tÅ™ebaže se dost snaží udržovat kontakt s nejnovÄ›jší produkcí, mírnÄ› zahoÅ™kne, a řekl bych, že i zacelí svou osobnost. Dokáže najednou své nadÅ¡ení pÅ™epínat do odporu, chvíli se slastnÄ› pÅ™evaluje ve vzpomínkách na Lemy a Asimovy, Gibsony a další, aby vzápÄ›tí frustrovanÄ› referoval o nesrozumitelnosti jejich pokraÄovatelů, a na závÄ›r se v ladné piruetÄ› vyÅ¡vihne k syntéze svÄ›tonázoru: „VždyÅ¥ se podívejte okolo! Jak to dnes vÅ¡echno vypadá!“ Osvojil jsem si už za ta léta jisté triky, jak takového scifistu zvolna vydráždit tak, že po deseti minutách semele na jednu hromadu úplnÄ› vÅ¡echno: roboty, LGBT aktivisty, umÄ›lou inteligenci, Trumpa v Bílém domÄ› i woke scénu. To pak už jen staÄí ukázat na přísluÅ¡ný regál a říct: „Hle, pÅ™ed vámi leží knihy svobody, tu jedna za sto padesát, tahleta za tÅ™i sta, a když už si je berete obÄ›, tak bych jeÅ¡tÄ› doporuÄil tuhle za dvÄ› stÄ›. Neznáte? Nedivím se, není to úplnÄ› Äistý žánr, ale věřte, budete spokojen.“ Zákazník odchází a já ukládám do kasiÄky obnos ve výši týdenního nájmu za prodejnu.

Pak zas sedím v kÅ™esle a Ätu, cítím, jak si mÄ› kolemjdoucí prohlížejí, když mám Å¡tÄ›stí, zaslechnu skrze Å¡patnÄ› utÄ›snÄ›nou výlohu variaci na téma „takovou práci bych taky chtÄ›l, celé dny si tu jen Äte“. PÅ™ed polednem cinkne v reproduktoru poÅ¡tovní klient. Vida, doba obÄ›dů je tu, v kancelářích se zaÄíná s prokrastinací. Když mám Å¡tÄ›stí, vytáhnu objednanou knihu z regálu, když ne, musím chvíli pÅ™ehazovat knížky v bednách, a když je to opravdu smůla, tak ji prostÄ› nenajdu a píšu mail s omluvou. Å est let nÄ›kde ležela, abych ji sedmý rok nenaÅ¡el, i to se mi stává.

Po obÄ›dÄ› se na scénÄ› objeví další zákaznice a zaÄne hned zhurta mlít o vztazích. Jak jsou ty lidi dnes komplikovaní, že je potÅ™eba ne­­ustále studovat spisy psychologů a terapeutů, protože jinak snad už ani není možné nÄ›jaký vztah zaÄít a hlavnÄ› v nÄ›m pár let vydržet. Když zaÄne o tátovi, tak se do vÄ›ci vložím, otce zavÄasu utnu a rychle navrším na hromadu pár svazků, co mi namátkou pÅ™ijdou pod ruku v polici vyhrazené spisům na pomezí psychologie a pokleslé ezoteriky a které aspoň trochu znám. Paní hledá pravdy, o tom není pochyb, odpovÄ›di na otázky, které ji už roky pálí, chce vÄ›dÄ›t, co neumí, a nadto se i dozvÄ›dÄ›t, jak takovou vÄ›c vyÅ™eÅ¡it. Rozvinu dvouminutový monolog a snažím se udÄ›lat vÅ¡echno pro to, aby vÄ›c skonÄila nákupem alespoň jednoho jediného svazku. Nejde o peníze – tyhle knihy skoro nemají hodnotu –, ale o solidaritu s tápajícím ÄlovÄ›kem.

Díra po Heideggerovi

ÄŒasto se v antikvariátu objeví přátelé. S jedním vymÄ›ním skleniÄku konopného, za studena lisovaného oleje za Heideggera, s druhým proberu zvláštní zvuky ozývající se od zadní nápravy auta a pak už pomalu směřuju k druhému zlatému hÅ™ebu dne. Ten nebývá pokaždé jistý, ale může se stát, že se ve dveřích objeví starší pár, muž má na sobÄ› vestu napovídající, že by mohlo jít o řidiÄe kamionu, žena je tichá a s nejvÄ›tší pravdÄ›podobností bude partnera (nebo kamaráda, kdo ví?) krotit v nákupu. I to dobÅ™e znám, ostatnÄ› jsou takoví, kteří píšou do objednávky POSTE RESTANTE a pak jeÅ¡tÄ› i pro jistotu volají, aby se ubezpeÄili, že se balíÄek nedostane do rukou manželce. Jiní si zas jakože zapomínají mobil v autÄ›, aby je manželka nemohla sledovat; troufám si tvrdit, že tyto vÄ›ÄnÄ› nervózní, nejisté muže odhadnu téměř okamžitÄ›.

ŘidiÄe kamionu oÄividnÄ› dost pÅ™itahuje temná díra v řadÄ› knih; pÅ™esnÄ› ta, co zůstala po Heideggerovi. BÄ›há oÄima okolo a po deseti minutách listování vším možným v oddÄ›lení filosofie nese ke stolu Adorna. Tohle mÄ› zmate. Skoro bych se i zeptal, proÄ vybral zrovna tento svazek a jestli vůbec nÄ›kdy nÄ›co od Adorna Äetl, ale muž oÄividnÄ› nepatří mezi ty, co se pÅ™iznají úplnÄ› ke vÅ¡emu, takže to pÅ™ijmu jako jeho tajemství. Oživuje se mi tím vzpomínka na mého otce. I on celý život brázdil silnice v kamionu a pod palandou si vozil sbírku klasiků naÅ™edÄ›nou spisy o dÄ›jinách husitství.

Všechno, jen ne terapie!

Mohl bych v tomto duchu pokraÄovat nÄ›kolik dní. Kolik rozmanitých Ätenářů jsem potkal za deset let provozování antikvariá­tů! O Äem vÅ¡em jsme spolu hovoÅ™ili! Zažil jsem nÄ›kolik rozpaÄitých politických diskusí, ze kterých jsem se hledÄ›l co nejrychleji vykroutit, a byl jsem nakonec pÅ™ekvapen náhlým obratem: s voliÄem SPD jsem se naÅ¡el nad Å kvoreckým a troufám si tvrdit, že za ta léta, co ke mnÄ› chodí na návÅ¡tÄ›vy, jsme se vzájemnÄ› nÄ›kolikrát inspirovali ke spoleÄnému Ätení knih, na něž bychom jinak nepÅ™iÅ¡li. Politický osten se otupil; totéž můžu říct o setkání s katolíkem, myslivcem a nacionalistou. PÅ™ekážky, které zavazí mezi lidmi a k jejichž stavbÄ› tak ráda pÅ™ispívají média a novináři, toužící po jasnÄ› vykolíkovaném teritoriu Ätenářstva, se obÄas zbortí právÄ› pÅ™ed hradbou knižních hÅ™betů. Život antikváře mÄ› nauÄil, že staÄí desetiminutový rozhovor a najednou se zaÄnou i politická témata otevírat z úplnÄ› jiné perspektivy. Totéž můžu říct i o lidech: názor, který se jevil jako nevyvratitelný, se najednou viklá v základech a ÄlovÄ›k se odhaluje jaksi víc do hloubky. OstatnÄ› Äím déle sedím za stolem v antikvariátu, tím ÄastÄ›ji se to stává i mnÄ›.

Takže ano, platí, že knihy mají schopnost opakovanÄ› pÅ™inášet zisk a rozvíjet podnikatelské plány obchodníků. Jenže to je jaksi až podružná vlastnost; fundament je daleko Å¡irší. Kniha totiž opakovanÄ› vytváří prostor k dialogu a k revizi mnoha pÅ™edběžnÄ› uzavÅ™ených stanovisek. A díky knize se tak může stát, že dojde k prolnutí okrajů kulturních, politických, spoleÄenských bublin, jinak dokonale pevných. Abych ale zas nevyvolával dojem, že v antikvariátu je možné úplnÄ› vÅ¡echno – vím například docela jistÄ›, že tu ne­­jsem proto, abych nÄ›komu uklízel svinÄík na půdÄ›, vynášel plesnivý papír ze sklepa nebo z garáže, a hlavnÄ›, že ve své oficínÄ› odmítám dÄ›lat terapie. NÄ›komu totiž staÄí, že ho druhý jen chvíli poslouchá, a už zaÄne vykládat do prostoru své problémy, nejÄastÄ›ji ty, které si vychoval doma v dÄ›tském pokoji. ObÄas takovým zákazníkům říkám: „To, že vaÅ¡e dÄ›ti neÄtou, není problém knihy, ale toho, kolik jste namísto knih investovali do televizorů, mobilů a tabletů.“ JasnÄ›, je to krajnÄ› necitlivé, ale vÄ›tÅ¡inou postaÄující k tomu, aby bylo jasno minimálnÄ› v tom, kde leží mantinely diskuse v antikvariátu.

Nevím, jestli podobné zkuÅ¡enosti mají i lidé provozující knihkupectví ve velkých mÄ›stech, zda si vůbec najdou Äas k rozhovoru. Mít na malém mÄ›stÄ› antikvariát je totiž specifická záležitost. S každým dalším rokem se mi zdá, že jsou lidé Äím dál víc pÅ™ekvapeni už jen tím, že taková prodejna nÄ›kde na námÄ›stí je a že tam v dobÄ› internetu a zásilkových služeb vydržela pÅ™es další zimu a navzdory zdražování vÅ¡eho myslitelného. Nemám odpovÄ›Ä na to, proÄ to tak je, proÄ jsem se nezařídil podle nÄ›kterých svých přátel a nenaÅ¡el si stálé zamÄ›stnání v nÄ›které z velkých firem v okolí. ProÄ (zatím jeÅ¡tÄ›) nejezdím s autobusem nebo se nevÄ›nuju výhradnÄ› redakÄní a nakladatelské práci.

Tuším ale, že jsem už silnÄ› pÅ™ivykl kontaktu s lidmi, že jsem si osvojil jisté dovednosti v tom, jak vést rozhovor s tÄ›mi, kdo neabsolvovali interpretaÄní semináře na katedÅ™e literatury a možná ani moc nevÄ›dí, z které strany svou podivnou zálibu v knihách uchopit; že tak nÄ›jak dokážu nechat Ätenáře mluvit a postupnÄ› rozvíjet námÄ›ty, s nimiž za mnou pÅ™icházejí.

Text především

Antikvariát tak může být místem, kde se dÄ›je pravý opak toho, k Äemu slouží autorská Ätení. Tady jde daleko více o jednotlivce a jeho vlastní postÅ™ehy, tam o reakce spoleÄenství Ätenářů a autorský výklad textu. Tady je mnohdy vÅ¡e otázkou postupnÄ› uvolňovaných Ätenářských dojmů, tam běží o spoleÄnou (a možná i obecnou) Ätenářskou inteligenci a pÅ™edpokládané Ätenářské kompetence.

AÅ¥ už na to koukneme z kterékoli strany, ve výsledku se nám může antikvariát jevit nejen jako provoz, kde se naplňují cíle cirkulární ekonomiky nebo kde se budují silné spoleÄnosti s nepÅ™ehlédnutelným příspÄ›vkem do státního rozpoÄtu. Stále jeÅ¡tÄ› také může jít o prostor, v nÄ›mž se primárnÄ› realizuje potÅ™eba Ätenáře získat knihu a povinnost antikváře utržit na další knihy, na nájem a tak dále. To je ovÅ¡em jen rámec, na jehož půdorysu by v ideálním případÄ› mÄ›l nastat sekundární (ale bytostnÄ› podstatný) moment rovnocenného setkání lidí, jejichž centrálním zájmem je text.