Mezi tragikou a hravostí

Aniž by si toho literární kritika výraznÄ›ji všímala, zaÄal se v minulé dekádÄ› do Äeské a slovenské literatury navracet folklor. Zatímco komerÄnÄ› úspěšné Žítkovské bohynÄ› oplakávaly zánik staletých tradic, vstoupil na scénu nový, ménÄ› svazující přístup, v nÄ›mž se folklor může pojit nejen s bylinkářstvím, ale i s queer identitou.

Sedmadvacátého února 2024 se konal historicky první den krojů v Poslanecké sněmovně České republiky. S iniciativou přišla trojice politiků z ANO a TOP 09. Celou scenerii doprovázela etnografická výstava rekonstruo­vaných krojů, slavnostně zahájená téhož dne. Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová sice v kroji nedorazila, ale další rok poskytla akci svou záštitu. Nová tradice se zopakovala, tentokrát pod názvem „Den lidových krojů a krajů ve Sněmovně“, přiVdal se průvod, folklorní festival s regionálními pochutinami a pěveckými soubory.

Já jsem v dobÄ› vyhlášení prvního roÄníku psala diplomovou práci na téma folkloru v souÄasné literatuÅ™e a spoleÄnosti. NevěřícnÄ› jsem pÅ™ihlížela, jak mi realita neustále poskytuje další a další důkazy o tom, že folklor se vrací do mnoha sfér kultury a spoleÄnosti. A to dokonce přímo v Äeské metropoli, daleko od Moravy, která s ním bývá stereotypnÄ› spojovaná. Folklor doputoval z periferie do centra a – jakkoli je to paradoxní – zapouÅ¡tí koÅ™eny v globalizovaném hlavním mÄ›stÄ›.

Folklorní rezervoár

Z teoretického hlediska to vypadá průzraÄnÄ›: v Äase krize sahá spoleÄnost do archivů a vybírá pro svou identitu aktuálnÄ› nejpÅ™iléhavÄ›jší tradice. Folklor bývá chápán takÅ™ka jako synonymum tradice, jako to „nejpůvodnÄ›jší“, co si s sebou neseme z doby pÅ™ed naším moderním svÄ›tem. Je tak vlastnÄ› zakládajícím mýtem naší spoleÄnosti. Obrozenci a romantici se podíleli na jeho konstruování skrze sbÄ›r písní Äi falzifikáty eposů, ale také vlastními varia­­cemi na folklorní témata a motivy.

Poslední ze jmenovaných přístupů spojuje naÅ¡i dobu s historickou epochou, kdy pojem folklor teprve vznikal. Literatura si samozÅ™ejmÄ› může vypůjÄovat celkem dle libosti; její hranice se proměňují a dnes se zdají být vytyÄeny zejména etikou. Jak si nicménÄ› povÅ¡iml ve ÄtyÅ™icátých letech minulého století marxistický literární vÄ›dec BedÅ™ich Václavek, jsou urÄitá období, kdy se autorstvo uchyluje k folkloru jako zdroji imaginace více než jindy. KromÄ› rezonanÄní funkce, tedy aspektu kontinuity, jejž lidová slovesnost vnáší do moderní literatury, vyzdvihuje Václavek funkci regeneraÄní. „Nová“ kultura sahá do folklorního rezervoáru také pro iniciativu, jakousi hybnou sílu v dobách krize kultury, aÅ¥ už z důvodů vnÄ›jších, jako jsou války a politické konflikty, anebo vnitÅ™ních, kdy kultura ustrne vinou zkostnatÄ›ní svých dosavadních schémat.

Také novÄ›jší teoretické rámce se snaží tento jev uchopit v Å¡irší perspektivÄ›. Jak zmiňuje v rozhovoru tohoto Äísla filosof a antropolog Joseph Grim Feinberg, postkoloniální obrat byl zároveň obratem k folkloru, protože umožnil dostat do svÄ›ta umÄ›ní dlouho vyluÄované hlasy a tradice. Orientalizující rozliÅ¡ení mezi „folklorem“, případnÄ› „lidovým umÄ›ním“ jako souÄástí evropské tradice a „umÄ›ním domorodců“ jako kulturní produkcí neevropských národů a etnik se – pÅ™inejmenším v oblasti výtvarného umÄ›ní – pomalu stírá. Folklor pak pÅ™edstavuje shrnující pojem pro projevy lidové tvorby, spojené velmi Äasto s rukodÄ›lností. V souÄasném výtvarném umÄ›ní se ostatnÄ› vrací už dlouho. StaÄí si zajít na klauzury UMPRUM a ÄlovÄ›k nachází vyšívané textilní obrazy, kolektivní plstÄ›nou tapiserii nebo odÄ›vní kolekci inspirovanou Erbenovou Kyticí.

Proměny diskursu

Kontinuitu diskursu o folkloru v Äeském prostÅ™edí zkoumá mimo jiné publikace autorského kolektivu kolem folkloristky a historiÄky Danie­ly StavÄ›lové s názvem Tíha a beztíže folkloru. Folklorní hnutí druhé poloviny 20. století v Äeských zemích (2021; viz A2 Ä. 13/2022). V úvodu autoÅ™i a autorky kontextualizují také vývoj po roce 1989: postkomunistický disidentský diskurs kódoval folklorní hnutí v pÅ™edcházejícím režimu jako „skrýš“ a „pÅ™etvářku“. Monopol ztratil tento pohled až v desátých letech, což publikace dává do souvislosti s výsledky snÄ›movních voleb z let 2013 a 2017 (vítÄ›zství ÄŒSSD a posléze hnutí ANO) a také s „revizionistickým“ obratem v historiografii. Folklor zaÄal být vnímán nikoli jako „kolaborace“, ale jako „nehmotné kulturní dÄ›dictví“. S tím koresponduje skuteÄnost, že v roce 2003 byla na zasedání UNESCO pÅ™ijata Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dÄ›dictví a do seznamu byly postupnÄ› pÅ™idány (zejména v desátých letech) například fujara, evropský modrotisk, loutkářství v Česku a na Slovensku nebo jízda králů na Slovácku.

Ve slovenském prostÅ™edí lze vyjít z Feinbergovy pÅ™edmluvy ke slovenskému pÅ™ekladu jeho knihy VrátiÅ¥ folklór ľuÄom (2018; viz A2 Ä. 13/2019), která je etnografickou a filosofickou sondou do koÅ¡ického taneÄního folklorního souboru na zaÄátku desátých let. Autor svůj tehdejší výzkum již historizuje, v roce 2018 ho od nÄ›j totiž dÄ›lí rok 2015, spojený s vyvrcholením uprchlické krize. S tímto milníkem spojuje radikalizaci Äásti slovenské spoleÄnosti a novou vlnu nacionalismu, která se projevila vstupem faÅ¡istické ĽSNS do parlamentu v roce 2016. Antropolog Juraj Buzalka v knize sebraných esejů Postsedliaci. Slovenský ľudový protest (2023) hledá zdroj radikalizace v dÄ›dictví venkovské mentality, jež podle nÄ›j stále pÅ™etrvává v jádru slovenské spoleÄnosti a kultury. „Postsedliaci“ se mají vyznaÄovat odporem proti globalizaci a nedůvÄ›rou vůÄi elitám, což pÅ™iživuje populistická hnutí. Tomuto esencializujícímu pojetí oponuje sociolog Dominik Želinský. SouÄasný stav slovenské politiky je podle nÄ›j daleko spíše produktem mocenských vztahů a médií, nelze tedy takto zjednoduÅ¡ovat a vycházet ze stereotypů. Slovensko nicménÄ› stále staví svou identitu na folkloru, a to v jeho konzervativním pojetí.

Efekt Žítkovských bohyň

Také v tuzemské literatuÅ™e jsou desátá léta poÄátkem pozvolného pronikání folkloru blíže centru spoleÄenského a kulturního zájmu. Zatímco v dÄ›jinách souÄasné slovenské literatury, jak je konceptualizují vÄ›dkynÄ› a vÄ›dci ze Slovenské akademie vÄ›d v knize Hľadanie súÄasnosti (2014), se objevuje proud regionalismů, v dÄ›jinách Äeské literatury peÄlivÄ› mapovaných v sérii V souÅ™adnicích… (2008, 2015 a 2025) se úběžníky souÄasné literatury od devadesátých let soustÅ™edí na témata, jako je minulost a paměť. Geografické měřítko regionu nebo dichotomie mÄ›sta a venkova pÅ™itom v sérii nejsou příliÅ¡ podstatné. Literární kritika pak operuje například s pojmem vesnický román (v případÄ› próz Jiřího HájíÄka), ale ani v ní se prizma folkloru neobjevuje.

Když ale budeme Äíst vybrané romány vznikající od desátých let zpÄ›tnÄ›, perspektiva folkloru se může ukázat jako nápomocná. Umožňuje komparativnÄ› usouvztažnit tvorbu odliÅ¡ných národních literatur – a to nejen v rámci stÅ™edoevropské literatury, ale také tÅ™eba se souÄasným hispanofonním folk­-hororovým feministickým proudem. Nabízí také Ätení dÄ›jin dané národní literatury z nové perspektivy a objevování neÄekaných literárních vztahů mezi autorstvem. Z tohoto úhlu pohledu tak KateÅ™ina TuÄková navazuje na Boženu NÄ›mcovou a zároveň na Olgu Tokarczuk. Z dosud uvedeného je také zÅ™ejmé, že trend literárního folklorismu je výraznÄ› genderován. Hrdinky románů nÄ›kterých autorek se totiž Äasto vÄ›nují ruÄní práci coby folklorní praktice, skrze niž spoluutvářejí svou femininní identitu. VysvÄ›tlení mohou nabízet feministické teorie kladoucí důraz na umlÄování žen a jejich systematické vyluÄování z dominantních diskursů, jak o nÄ›m mluví například Mary Beard nebo Magdalena Szczuka. Zdroje imaginace Äerpají ženy v mýtech (tÅ™eba o Arachné, jež vyzvala Athénu k soutěži v tkaní), které jsou sice kanonické a dnes i globální, ale pÅ™edpokládají specifický typ vzdÄ›lání a kulturního kapitálu. Proto se jako alternativní zdroj osvÄ›dÄuje folklor. Jakožto lidová pokladnice je Å¡iroce dostupný a jeho pravidla se postupnÄ› rozvolňují – jen je oproti univerzalismu mýtů lokálnÄ› ukotvený.

V Äeské literatuÅ™e poÄátku desátých let se jako bestseller prosazuje román Žítkovské bohynÄ› (2012) KateÅ™iny TuÄkové z oblasti Moravských Kopanic v Äesko­-slovenském pohraniÄí. Lidé se sem chodí léÄit k bohyním, které na rozdíl od Å eptuch (2019, Äesky 2022; viz A2 Ä. 21/2022) Aleny Sabuchové strnuly ve své historické podobÄ›, již protagonistka, respektive sama autorka vyÄetla z archivů. ZávÄ›r tak pÅ™ináší smutné poselství o konci jedné tradice, kterou postupnÄ› pokoÅ™ily po sobÄ› jdoucí režimy, vÅ¡echny navíc ve spojení s patriarchátem. Pokud TuÄková varuje ženy pÅ™ed zlým svÄ›tem, má to své opodstatnÄ›ní; to ovÅ¡em neplatí pro patologické rámování lesbického vztahu nebo exotizaci Slovenska. Se slovenskými autorkami nicménÄ› TuÄkovou spojuje (pseudo)etnografický rámec a metoda, které v hojné míře nacházíme i u Äeských autorek 19. století, jako byly Božena NÄ›mcová a Karolina SvÄ›tlá.

O pár let pozdÄ›ji pÅ™ichází Anna Bolavá s ro­mánem Do tmy (2015), v nÄ›mž pÅ™ekladatelka a sbÄ›raÄka bylin podléhá nemoci, která se prolíná s její posedlostí sbÄ›rem. Ani závÄ›r tohoto románu neprorokuje ženskému pokolení svÄ›tlou budoucnost – motivy neviditelnosti a neplodnosti naznaÄují spíše opak (podobnÄ› jako mizení v TÄ›lech Kláry Vlasákové z roku 2023). Po dalším díle Ke dnu (2017), kde autorka rozvinula spoleÄenskou rovinu malomÄ›sta, se trilogie uzavÅ™ela románem Po potopÄ› (2020), v nÄ›mž její mytologizující rámec kulminoval postavou otce­-vodníka. Anna Bolavá nicménÄ› jako jedna z mála souÄasných Äeských autorek dokázala zasadit folklorní tradici do postmoderního svÄ›ta, obÄ› tyto sféry konfrontovat, a pÅ™itom si vytvoÅ™it svébytný jazyk a poetiku.

Šeptuchy, výšivky a drag

Na slovenském literárním poli folklorní tendence desátých let poprvé vrcholí pÅ™i vyhlášení Anasoft litery za rok 2019. Ve finálové pÄ›tici se setkaly prózy ÄŒepiec Kataríny Kucbelové a Šeptuchy Aleny Sabuchové, v longlistu jeÅ¡tÄ› doplnÄ›né románem Svätyne Dominiky Madro. NÄ›kteří kritici a kritiÄky si této podobnosti témat a motivů vÅ¡imli a shrnuli je pod jeden etnograficko­-mytický Äi folklorně­-magický proud. Poetiky jmenovaných autorek se vÅ¡ak znaÄnÄ› liší. Básnířka Katarína Kucbelová podnikla autoetnografický umÄ›lecký výzkum a ve své debutové próze proplétá svůj příbÄ›h a příbÄ›h své babiÄky s osudem staÅ™enky, která ji v Nízkých Tatrách uÄí vyšívat Äepec. Kucbelová otevÅ™enÄ› reflektuje své pochyby o souÄasné podobÄ› folkloru, svoji vykoÅ™enÄ›nost i z ní plynoucí touhu po zapuÅ¡tÄ›ní koÅ™enů. To se jí nakonec daří, a navíc vnímá kontinuitu ženského rodu, která je na tyto tradice navázaná. Nevadí, že „svůj“ Äepec nedokonÄí; práci dovede k závÄ›ru nÄ›kdo jiný, možná její dcera, možná její potomkynÄ› za sto let.

Také Alena Sabuchová podnikla etnografický výzkum, a to na polsko­-bÄ›loruské hranici, zpracovala jej vÅ¡ak odliÅ¡nÄ›. I pÅ™es dokumentární uvedení místa a data a fotografický doprovod vypráví fiktivní příbÄ›h. Hrdinka se vrací do místa, kde vyrůstala – a ke svým duchům, zejména k duchu své nejlepší kamarádky. Sabuchová skrze postavy lidových léÄitelek (a jednoho léÄitele) zpracovává téma specificky ženské samoty, aÅ¥ už vdovské, uÄitelské, nebo zkrátka života bez partnerstva. Její ženské postavy si vytvářejí nové rituály, s nimiž konfrontují jak patriarchát, tak církev.

Kniha Dominiky Madro je z této trojice nejlyriÄtÄ›jší – vypráví baladický příbÄ›h ženy a tragického konce vztahu v zamlžených kulisách historických Myjavských kopanic. Svou poetikou se blíží slovenské lyrizované próze ÄtyÅ™icátých let, jakou psali FrantiÅ¡ek Å vantner nebo Margita Figuli. Dominika Madro – podobnÄ› jako Bolavá (a Vlasáková nebo Zuzana Říhová) – tematizuje neplodnost. ZávÄ›r knihy se pak svým pesimismem pÅ™ibližuje vyznÄ›ní románů jmenovaných Äeských autorek.

Neznamená to vÅ¡ak, že by se v románech souÄasných autorů folklor neobjevoval. Jeho rámec vÅ¡ak není využíván pro zkoumání maskulinní identity. Například ve stalkerovské trilogii MaroÅ¡e Krajňaka, kterou otevírá Carpathia (2012, Äesky 2015), se jedná o kulturní paměť zanikajícího spoleÄenství Rusínů. Humorná povážská trilogie jeho souÄasníka Lukáše Luka zase ohledává identitu regionální, případnÄ› slovenskou. Letnice (2023) Miroslava HlauÄa, původem slovenského vítÄ›ze loňské Magnesie Litery, pracují se standardními genderovými stereotypy, milostný trojúhelník nevyjímaje. FolklornÄ› ladÄ›ná díla najdeme i v žánru reportáže, například Slon na ZemplínÄ› (2018, Äesky 2019) Andreje Bána – i jemu jde vÅ¡ak spíš o slovenskou identitu. Zmínku zde zaslouží i Pálenka (2014) MatÄ›je HoÅ™avy, která je svým vzpomínkovým a lyrickým ladÄ›ním blízká Carpathii. Pokud jde o zmínÄ›né hájíÄkovské venkovské romány, v odkouzleném svÄ›tÄ› jejich protagonistů stylizovaných do badatelů (genealogů) bychom folklorní Äi mytické prvky hledali jen těžko.

Jinak je tomu v tvorbÄ› Jakuba Speváka, který již ve svém debutu prozkoumává vesnické prostÅ™edí a sahá pro obraznost do Bible. DefinitivnÄ› folklor pojmenovává v autobiografické próze VÅ¡etko, Äo som ti nestihol povedaÅ¥ (2025), adresované zemÅ™elému otci, kde se mimo jiné vÄ›nuje protnutí dragu s folklorem – ten se tak stává zároveň nástrojem k uchopení vlastní queer identity, podobnÄ› jako je tomu u jmenovaných ženských autorek.

Posedlost a pospolitost

Co z folkloru nebo jakou jeho podobu souÄasná literatura – zejména ta psaná ženami – tedy zobrazuje? Pro nÄ›které znamená folklor pojidlo, vytváří kontinuitu jako pro Katarínu z Čepce. Pro jiné pÅ™edstavuje pospolitost: jeho rituá­ly nás vážou k sobÄ› jako osamocené vdovy na hÅ™bitovÄ› v Šeptuchách. Folklory se objevují také v množném Äísle jako pÅ™edávání lidských archetypů v povídkové sbírce Dom pre jeleňa (2022) i v básnickém debutu Deti Hamelnu (2020) Dominiky MoravÄíkové. V řeÄovické trilogii Anny Bolavé je folklor spojen s posedlostí a nedokáže pÅ™ežít v novém neoliberálním řádu. Zánik folkloru jako lidskou a zejména ženskou tragédii pak zachycují Žítkovské bohynÄ›.

ProstÅ™edky, jimiž autorky vepisují svá témata do folklorního rámce, se kříží s tÄ›mi, které jsou typické pro autorský mýtus, jak o nÄ›m píše Blanka ÄŒinátlová: zobrazení pÅ™edmoderní tradiÄní spoleÄnosti, cykliÄnost Äasu, v nÄ›mž jsou velké dÄ›jiny na pozadí, katarzní funkce zdÄ›dÄ›ná po tradiÄních mýtech. Jelikož autorky spíše než z mýtů těží z folkloru, jejich tvorbu by lépe vystihl pojem autorský folklor. Ten lze pak najít i v dalších odvÄ›tvích kultury – urÄitÄ› to platí v hudbÄ›, v níž Äást Äeského folku pÅ™erostla v nový folklor, který dýchá jak mÄ›stem, tak lesy. V experimentálních projektech, jako jsou Spievanky (2024) freakfolkového Äesko­-slovenského dua PúÄik, slouží folklor zároveň k ironické reapropriaci tradice, která je v tomto případÄ› využitá pro rámování zkuÅ¡enosti trans lidí.

Nové folkové hudební kolektivy nebo písniÄkáři, jako Severní nástupiÅ¡tÄ›, Do hor, Cardo Decumanus a ČlovÄ›k krve, se nebojí ani patosu, který zažívá renesanci také v literatuÅ™e, zejména v poezii. DobÅ™e je to vidÄ›t v tvorbÄ› Terezy Å ustkové, jejíž sbírka Koutnice (2024) v sobÄ› nese kÅ™esÅ¥anské poselství, ale také poetiku bolesti, blízkou románům Madro, Bolavé nebo Říhové. Také Klára Krásenská ve své poezii tíhne k venkovu, kÅ™esÅ¥anské spiritualitÄ› a přírodní lyrice. ObÄ› autorky pÅ™itom nemají daleko od estetiky cottagecoru, jak je patrné například z instagramového úÄtu Krásenské (@klara.krsnsk). Ve slovenské poezii najdeme podobné tendence nejen u Dominiky MoravÄíkové, ale také u Jely Abasové, která vedle kvazimytologických básní píše také haiku. EpiÄtÄ›jší básnÄ› s postavami jako VÅ¡eded a Strombaba se u ní střídají s drobnými obrazy z venkova. Debutantka Patrícia GabriÅ¡ová zase využívá folklorní motivy spjaté s vodou, například postavy moÅ™ských panen.

DvÄ› podoby folkloru

S genderovaností folkloru v poezii už to tak horké není. Přestože témata mohou variovat (a pro autorky zůstává mateřství jedním z těch podstatných), není těžké najít ani autory. Miloš Doležal, který svou sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ (2022) uvádí citátem z Erbenovy Kytice, spojuje ženu se sběrem bylin podobně jako Bolavá. V básních oslovuje Boha a jako Jób se ho ptá na svůj těžký úděl, ztrátu milované ženy. Spirituálno v úzkém spojení s mytologie­mi najdeme i v poezii Vojtěcha Štěpána. Petr Šmíd ve svých básních i prózách staví na variantnosti folkloru, osidluje své texty novými folklorními bytostmi jako Oškrda Haštal nebo Paškrt Smolinka a vymýšlí si říkanky a pořekadla. Jeho venkov je celá paleta venkovů – od „venkova usebrání“, který podle něj ovšem nikdy neexistoval, přes dnes už vymýcený „venkov pracovní“ až po „venkov komický“, přežívající v posledních reliktech.

Autorský folklor tak na jedné stranÄ› znamená individualizaci folkloru a jeho prodej pod autorskou znaÄkou – jinak to v souÄasném svÄ›tÄ› ani nejde – zároveň ale pÅ™ináší obohacení o nové poetiky, což se v Äeské literatuÅ™e projevilo již s Žítkovskými bohynÄ›mi, následnÄ› s řeÄkovickou trilogií, Letnicemi nebo nejnovÄ›ji s thrillery Petry Klabouchové. JeÅ¡tÄ› výraznÄ›ji to platí pro slovenskou literaturu, v níž se tento myticko­-etnografický proud (anebo prostÄ› literární folklorismus, pokud se mu tak rozhodneme říkat) stává jedním z hlavních.

Joseph Grim Feinberg rozliÅ¡uje dvÄ› podoby nové folklorní tvorby: „tragickou“, typickou pro dobu postkomunismu, a následnÄ› alternativní až utopickou podobu „radikálnÄ› historickou“. Ta první dobÅ™e charakterizuje díla Å™ady jmenovaných Äeských autorek. Velká Äást souÄasné produkce už je vÅ¡ak projevem nového, „radikálnÄ› historického“ folkloru, který proti zavedeným hierarchiím tlaÄí hravým způsobem zdola – bez ohledu na to, co se zrovna dÄ›je v parlamentu.