Nepsat dějiny podle vítězů

Pro historiky a historiÄky, kteří do akademického dÄ›jepisectví vstupovali na poÄátku 21. století, byl Jan TesaÅ™ tajemnou a nepolapitelnou postavou. Byl známý jako autor Mnichovského komplexu, napsaného v roce 1989 a vydaného roku 2000, jako historik, disident a exulant, který se po listopadu odmítl vrátit do Äeského vÄ›deckého provozu. V kontrastu se svÄ›tem profesionální vÄ›dy, v nÄ›mž jsme se postupnÄ› socializovali a jenž klade Äím dál vÄ›tší nároky na sebeprezentaci a až podnikatelskou dravost, bylo jeho celoživotní outsiderství z vlastní volby sympatickým postojem. Jeho styl psaní i vymezení se vůÄi institucionálnímu prostÅ™edí historické vÄ›dy nadále fungují jako upozornÄ›ní, že vÄ›Äný zápas o udržení tvůrÄí svobody a možnosti kritického zkoumání minulosti jako souboru problémů utvářejících svÄ›t, v nÄ›mž žijeme, jsou nakonec hlavním důvodem, proÄ historiografii jako vÄ›du provozovat.

Jan TesaÅ™ až donedávna promlouval do historiografických debat jakoby z dálky. ÄŒetli jsme jeho texty, ale málokdo TesaÅ™e osobnÄ› potkal, nebo vůbec vÄ›dÄ›l, kde se vlastnÄ› nachází a na Äem pracuje. Díky péÄi nakladatelství Triáda, které zpřístupňovalo jeho starší práce, byl ovÅ¡em v Äeském prostÅ™edí stále přítomný, aÄkoliv sám neusiloval o to být viditelnou postavou akademického života, nebo dokonce proplouvat intelektuálními salony polistopadového ÄŒeska. Vydání třísvazkové ÄŒeské cikánské rapsodie v roce 2016 to do jisté míry zmÄ›nilo. AÄkoliv TesaÅ™ na svém postoji nic podstatného nezmÄ›nil, dostalo se mu mnohem vÄ›tší pozornosti a veÅ™ejného ocenÄ›ní než v pÅ™edchozích dvou desetiletích. Tímto dílem získal nové Ätenáře a ukázal, že i po osmdesátce může historik napsat objevnou a spoleÄensky vysoce relevantní knihu. Jak se ale vyvíjelo TesaÅ™ovo pÅ™emýšlení o minulosti, které v Rapsodii zavrÅ¡il?

Proti převládajícím výkladům

Jan TesaÅ™ vstoupil do historiografie ve druhé polovinÄ› padesátých let. Po studiu na FF UK pracoval od roku 1956 ve VojenskeÌm historickém uÌstavu (VHÚ). Po dvou letech byl vyhozen a působil v rodných vyÌchodních CÌŒechách, zejména v pardubickeÌm muzeu. V roce 1961 se vrátil zpeÌŒt do VHUÌ, odkud byl propuÅ¡tÄ›n v roce 1969. Poté krátce pracoval v HistorickeÌm uÌstavu CÌŒSAV. Následovala léta ve veÌŒzení, Äinnost v opozici a v roce 1980 odchod do exilu. TesaÅ™ nezastával významné institucionální pozice, aÄkoliv se bÄ›hem Å¡edesátých let stal jednou z nejzajímavÄ›jších osobností domácího dÄ›jepisectví. Instituce tehdejší historické vÄ›dy nicménÄ› mÄ›ly pro jeho historiografickou práci klíÄový význam. VHÚ a Československý výbor pro dÄ›jiny protifaÅ¡istického odboje, který vznikl v roce 1960 jako platforma zastÅ™eÅ¡ující přípravu rozsáhlé a nakonec nevydané syntézy dÄ›jin protektorátu a odboje, byly v šedesátých letech platformami umožňujícími kritický, ideologicky i metodologicky nekonformní výzkum moderních dÄ›jin. VÄ›decké instituce pověřené vedením KSÄŒ prací na politicky významných tématech běžnÄ› zastÅ™eÅ¡ovaly výzkumy, které výraznÄ› revidovaly do té doby závazné a znaÄnÄ› zideologizované výklady nejnovÄ›jších dÄ›jin. A TesaÅ™ dokázal tohoto institucionálního zázemí maximálnÄ› využít. Jeho dílo Å¡lo nejen proti oficiálním stalinským a post­stalinským výkladům dÄ›jin, ale také proti hlavnímu proudu reformního dÄ›jepisectví.

Reformní historici jako Jan KÅ™en, Václav Kural nebo OldÅ™ich JaneÄek chápali protifaÅ¡istický odboj jako klíÄovou etapu takzvané Äeskoslovenské revoluce, kterou vrcholily národnÄ› a sociálnÄ› emancipaÄní snahy zapoÄaté v 19. století. Podle nich pÅ™ipravil půdu národní revoluci v kvÄ›tnu 1945, která osvobodila ÄŒechy a Slováky od nÄ›meckých okupantů a ustavila lidovou demokracii. Ta pak umožnila „Äeskoslovenskou cestu k socialismu“, jež byla zavrÅ¡ena socialistickou revolucí v únoru 1948. Komunisté pÅ™ebrali moc nikoliv silou, ale demokraticky, s podporou vÄ›tÅ¡iny národa. Socialismus získal spoleÄenskou hegemonii. Na tento původní a v jádru demokratický Äeskoslovenský socialismus, zrozený nejen v třídním konfliktu, ale také v boji proti nÄ›meckým okupantům, mÄ›l navázat reformní komunismus Å¡edesátých let.

Kritik mezi reformními komunisty

Jan TesaÅ™ byl socialista a reformní snahy KSÄŒ, vrcholící v roce 1968, podporoval. SouÄasnÄ› vÅ¡ak byl interním a radikálním kritikem reformního dÄ›jepisectví i reformní politiky. Vycházel nejen z osobitého pojetí radikálního socialismu, ale také z dlouhodobÄ› promýšlených metodologických pozic. Pro vÄ›tÅ¡inu tehdejších historiků byly dÄ›jiny odboje a okupace dÄ›jinami programů a Äinnosti odbojových organizací, pÅ™edevším elit domácího a zahraniÄního odboje. SpoleÄenská relevance odboje a obecnÄ› jeho ukotvení v širším historickém kontextu byla pÅ™ehlížená témata. TesaÅ™ pracoval s prameny, které umožnily nový, neotÅ™elý pohled na dÄ›jiny odboje a protektorátu. Jednak studoval materiály regionálního charakteru, jež zviditelnily neelitní aktéry historických událostí a umožnily vidÄ›t dÄ›jiny z periferie, jednak znal prameny z provenience protektorátních institucí a okupaÄní správy. Nacisty a kolaboranty považoval za plnohodnotné historické aktéry. Zdůrazňoval, že je tÅ™eba „chápat nacismus jako samostatného historického Äinitele“. Neopomíjel také dobovou kulturní produkci, Äímž pronikl do myÅ¡lenkového svÄ›ta Äeského protektorátního nacio­nalismu. Bral v potaz rovněž Å¡irší kontexty zkoumaných témat. Proto na poÄátku Å¡edesátých let publikoval texty o aktuálních přístupech k partyzánské válce, jak je formulovali Ernesto „Che“ Guevara a Fidel Castro.

Jeho výzkum se opíral o peÄlivÄ› vystavÄ›nou empirickou základnu. V jednom ze svých prvních odborných textů mapoval partyzánské destrukce na železnicích ve východních ÄŒechách a na západní MoravÄ›. Byla to podrobná analýza diverzí na základÄ› studia dobových hlášení protektorátních orgánů. TesaÅ™ trval na tom, že základním zdrojem poznání musí být materiály vzniklé přímo v protektorátním období, protože vzpomínky pamÄ›tníků mohou poskytovat velmi zidealizovaný obraz odboje a vycházet vstříc aktuální politické objednávce. Jeho dílo bylo navíc konceptuálnÄ› ambiciózní ve snaze podchytit velké spoleÄenské pohyby v letech druhé svÄ›tové války nejen z hlediska strategií odboje, ale také vývoje Äeského nacio­nalismu a vztahu Äeské spolÄenosti k politickému autoritářství. Výsledkem byly texty – nÄ›které publikované v průbÄ›hu Å¡edesátých let, jiné otiÅ¡tÄ›né až ve výborech vydaných v TriádÄ› v novém tisíciletí –, jež jsou dodnes zásadní literaturou pro studium dÄ›jin protektorátu a následné cesty ÄŒeskoslovenska ke stalinismu.

TesaÅ™ tvrdil, že klíÄovým tématem doby nebyla cesta k socialismu, ale ani boj proti možnému vyhlazení ÄŒechů nacisty. Jeho analýza nacistické okupaÄní strategie ukázala, že nacisté chtÄ›li území protektorátu germanizovat a rasovÄ› vyhovující Äásti Äeské spoleÄnosti nabídli integraci do nacionálnÄ› socialistické „nové Evropy“. ÄŒechy tak postavili pÅ™ed dilema, zda trvat na tom, že Äeský národní projekt má mít demokratický, pokrokový a egalitářský obsah, a jít tak do ostrého konfliktu s okupantem. Druhou možností bylo pÅ™ijmout nÄ›meckou nabídku, zbavit se politicky nepÅ™izpůsobivých a rasovÄ› nevyhovujících a prosadit nové pojetí Äeského národa, které by bylo kulturnÄ› konzervativní, antidemokratické, rasistické, a tudíž nacistické. Tento pohled na okupaci byl a dodnes zůstává kontroverzní, protože kriticky zkoumá nejen Äeské kolaborantské elity, ale také protifaÅ¡istický odboj a dopad války a okupace na Äeskou spoleÄnost.

Má cenu zachraňovat národ?

Dilema ÄeÅ¡ství v dobÄ› okupace bylo podle TesaÅ™e také základem nacistické okupaÄní politiky, která reflektovala jak zájmy tÅ™etí říše, tak postoje protektorátních elit a Äeské spoleÄnosti. NedÄ›lil Äeskou spoleÄnost na odboj, Å¡edou zónu a kolaboranty, ale prokázal existenci celonárodního politického proudu, do nÄ›jž patÅ™ila významná Äást odboje, protektorátní politická reprezentace a vÄ›tÅ¡ina Äeské spoleÄnosti, která se ztotožnila s nacionalistickou kampaní navazující na politické klima druhé republiky – oslavu národních tradic, Äeské kultury a konzervativních hodnot. SpoleÄným stanoviskem byla „záchrana národa“ v těžkých Äasech. MÄ›l vzniknout minimalistický program národního pÅ™ežití, jehož podmínkou byl ovÅ¡em kompromis s nacisty. TesaÅ™ tvrdil, že právÄ› tato politika záchrany národa, na které se shodli Älenové protektorátní vlády i Äást odboje, byla zcela v zájmu nÄ›meckých nacistů. Okupanti chtÄ›li potlaÄit veÅ¡keré radikální síly v protektorátu a pacifikovat obyvatelstvo na území, které tvoÅ™ilo důležitou souÄást hospodářského zázemí nacistické expanze. Pragmatická politika menšího zla, udržovacího protektorátního nacionalismu a modu vivendi s okupanty, byla nejlepší cestou k zapojení protektorátu do nacistických velmocenských plánů.

Tesařův výklad je nejen východiskem pro kritiku dodnes vlivných pohledů na druhou republiku a raný protektorát, jež se snaží rehabilitovat Äi přímo oslavovat tehdejší politické elity, které Å¡ly na ruku nacistům, nebo pÅ™inejmenším neproblematicky líÄit Äinnost s odbojem spolupracujících protektorátních pÅ™edstavitelů, kteří se sami pozdÄ›ji stali obÄ›tí nacistické represe. JeÅ¡tÄ› dál TesaÅ™ zaÅ¡el s tezí o „regresivním národním vÄ›domí“. Podle nÄ›j v tomto primitivním nacionalismu, který odmítl demokratické a pokrokové obsahy spojované s Äeskou národní emancipací, „sentimentální opojnost svérázneÌŒ korespondovala se slabosÌŒskyÌm mrzáctvím, se servilitou“. Tento úpadek „národního veÌŒdomí“ zapřícÌŒinil nejen nedostateÄnou spoleÄenskou oporu domácího odboje, ale takeÌ hladkyÌ prÌŒechod od nacismu ke stalinismu, kdy servilitu k okupantům vystřídala servilita k osvoboditelům. TesaÅ™ se zamýšlel nad politickými obsahy Äeského národního projektu a nad nesamozÅ™ejmostí a historickou podmínÄ›ností národní existence. V roce 1967 v diskusi o cÌŒeskeÌ otázce ve 20. století prohlásil: „Je skutecÌŒneÌŒ uÌsilí o zachování národnosti vzÌŒdy nezbytneÌŒ pozÌŒadavkem ,pokrokovyÌm‘? Nemyslím, zÌŒe by tomu tak bylo. A jestlizÌŒe to tvrdíme, pak zde paradoxneÌŒ národnost zbozÌŒnÌŒujeme… Je charakteristickyÌm rysem práveÌŒ cÌŒeskeÌho odboje, zÌŒe se i v zoufalyÌch podmínkách okupace zabyÌvá otázkou: stojí vlastneÌŒ násÌŒ národ za boj a za osvobození? A procÌŒ?“

TesaÅ™ovy úvahy o politice „záchrany národa“ získaly nový rozmÄ›r po okupaci ÄŒeskoslovenska vojsky VarÅ¡avské smlouvy. DÄ›ní po 21. srpnu 1968 vnímal v analogii se situací v raném protektorátu. Jeho texty z této doby, zejména nedokonÄený seriál esejů Vlastenci a bojovníci, mÄ›ly ukázat, že se ÄŒeÅ¡i a Slováci opÄ›t nacházejí v situaci, kdy bude tÅ™eba volit mezi důslednou obhajobou urÄitých hodnot a „realismem“ menšího zla. Jak se ukázalo pozdÄ›ji, bylo to právÄ› Husákovo „menší zlo“, pragmatické a „zodpovÄ›dné“ uklidňování situace po „výstÅ™elcích“ roku 1968, které se stalo základem dlouhodobé stability normalizaÄního režimu.

Odkud se vzal stalinismus

Na konci Å¡edesátých let se TesaÅ™ jako historik zabýval jeÅ¡tÄ› dalším tématem, které bylo kontroverzní i pro Å™adu reformních komunistů. Když kriticky hodnotil práci svých kolegů na dÄ›jinách okupace, upozornil, že jejich výklad až příliÅ¡ pracuje s dichotomií mezi domácími tradicemi demokratického socialismu a stalinským autoritářstvím, které mÄ›lo být cizorodým prvkem pÅ™ivezeným ze SovÄ›tského svazu. TesaÅ™ tento výklad, který se kolem roku 1968 stal Å¡iroce sdíleným základem reformnÄ› komunistického výkladu dÄ›jin Äeskoslovenského stalinismu, zpochybnil poukázáním na kontinui­tu mezi váleÄným obdobím a vývojem po roce 1945, respektive na význam odboje pro ustavení stalinské diktatury. V roce 1965 prohlásil: „Odboj znamenal rozpoutání takovyÌch třídních sil, ktereÌ byly prÌŒipraveny akceptovat metody soveÌŒtskeÌho typu, diktaturu soveÌŒtskeÌho typu (…) AzÌŒ budeme vysveÌŒtlovat padesátá leÌta, tak nic nevysveÌŒtlíme a nic nepochopíme, budeme­-li to vysveÌŒtlovat jenom tlakem zvenčí. Ten tlak bezesporu byl a bezesporu zde sehrál ohromnou uÌlohu; jsem vÅ¡ak prÌŒesveÌŒdcÌŒen, zÌŒe odpovídal i urcÌŒityÌm vnitrÌŒním tendencím, ktereÌ byly posíleny práveÌŒ odbojem.“

O ÄtyÅ™i roky pozdÄ›ji, když psal znalecký posudek na Miroslava Picha­-Tůmu, partyzánského velitele a pozdÄ›ji přísluÅ¡níka StB souzeného za zloÄiny spáchané po únoru 1948, k tomu dodal: „VybraneÌmu cÌŒloveÌŒku ,zvlásÌŒtního razÌŒení‘ – se dává z rozhodnutí strany (jako jakeÌhosi zdánliveÌŒ mystickeÌho kolektivního principu) právo v zájmu strany prÌŒizpuÌŠsobovat si vzÌŒiteÌ morální normy… Je vuÌŠbec trageÌdií lidstva a odbojovyÌch národuÌŠ zvlásÌŒteÌŒ, zÌŒe protinacistická válka, pozdvizÌŒení proti dehumanizaci, samo utvrzovalo neÌŒktereÌ nehumanistickeÌ principy v praxi odpuÌŠrcuÌŠ nacismu.“

V jiném textu z roku 1969 uvedl: „Existuje přímá, dokonce i v osudech jednotlivcuÌŠ patrná kontinuita od odboje proti nacismu k instalování a udrzÌŒování cÌŒeskoslovenskeÌho stalinistickeÌho rezÌŒimu. A existuje ovsÌŒem i souvislost v postoji spolecÌŒnosti, která byla nejdříve znásilneÌŒna nacismem, poteÌ získána k podporÌŒe boje proti neÌŒmu a nakonec adaptována pro nastolení rezÌŒimu stalinistickeÌho a pro jeho trpnou podporu.“ Teze, že odkaz druhé svÄ›tové války, zejména pÅ™ijetí politického násilí jako legitimního nástroje spoleÄenské zmÄ›ny, pÅ™ispÄ›l k nástupu komunistické diktatury, revidovala reformnÄ› komunistický pohled na domácí stalinismus. TesaÅ™ tvrdil, že zloÄiny padesátých let nebyly selháním jednotlivců nebo sovÄ›tským importem, ale systémovým jevem s hlubšími historickými koÅ™eny.

Serinkovské inspirace

Nástup „normalizace“ ukonÄil TesaÅ™ovu kariéru profesionálního historika. Ihned v roce 1969 se zapojil do opoziÄních aktivit usilujících o vytvoÅ™ení politické fronty proti okupaci a takzvané konsolidaci. TesaÅ™ patÅ™il mezi první aktivisty, které postihla represivní opatÅ™ení Husákova režimu. Jeho volba pÅ™ejít od akademického výzkumu okupace a odboje k politické akci se vÅ¡emi z toho vyplývajícími důsledky ovÅ¡em neznamenala, že by se pÅ™estal vÄ›novat historickým otázkám. Jak dokazují jeho texty ze sedmdesátých a osmdesátých let i povaha jeho opoziÄní práce doma a v exilu, Tesař­-aktivista vycházel z historických zkuÅ¡eností, které zkoumal jako historik. Organizování odporu proti represivní diktatuÅ™e, budování struktur autonomní politické veÅ™ejnosti, Äeskoslovenská státnost nebo role politických elit, to byla témata, která významnÄ› rezonovala v jeho polemikách v Äeskoslovenském disentu, exilu i po roce 1989.

AÄkoliv TesaÅ™ do historiografie v devadesátých a nultých letech vstupoval prostÅ™ednictvím svých starších textů, vydání Rapsodie ukázalo, že se nadále vÄ›nuje tématu, kterým v padesátých letech zapoÄal svá historické bádání. ZavrÅ¡il tak svůj celoživotní zájem o dÄ›jiny protifaÅ¡istického odboje a partyzánské války. Třísvazková práce je pozoruhodná nejen obsahovÄ›, ale také metodologicky. Jádrem knihy jsou vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka, jež TesaÅ™ zaznamenal v letech 1963 a 1964. PamÄ›ti doplnil rozsáhlým ediÄním komentářem, který je samostatným historiografickým dílem. TesaÅ™ v nÄ›m Serinkovo vzpomínání koriguje a kontextualizuje na základÄ› dalších pramenů. Zážitky jednoho historického aktéra zasazuje do Å¡irších dÄ›jin regionu i Äeskoslovenského protifaÅ¡istického odboje.

TÅ™etí svazek Rapsodie, nazvaný Serinkovské inspirace, je historickým esejem o partyzánství a otázce, proÄ tento způsob odporu nedokázal Äeskoslovenský odboj více využít. Na rozdíl od zažité teze o geografické nevhodnosti Äeských zemí pro partyzánský boj hledá TesaÅ™ odpovÄ›di v úvahách o charakteru Äeského nacionalismu, státnosti a politické kultury. Kritizuje omezené pojetí Äechoslovakismu u Äeských politických elit, které rezignovaly na využití Slovenska jako základny pro rozsáhlejší partyzánské aktivity – pÅ™estože zde byl nejen vhodný terén, ale také místní antifaÅ¡istické síly. ÄŒeÅ¡tí politici podle TesaÅ™e používali Äechoslovakismus instrumentálnÄ› a Slovensko a jeho demokratické síly prostÄ› odepsali – podobnÄ› jako ÄeÅ¡tí reformní komunisté v roce 1968, disidentská opozice v dobÄ› „normalizace“ a Äeské politické elity v obnovující se demokracii po roce 1989. Nezájem Äeských elit o poten­ciál slovenského partyzánského hnutí způsobil, že na sklonku války mohli mezi partyzány získat hlavní slovo SovÄ›ti a komunisté a uÄinit z nich důležitého aktéra na cestÄ› ke stalinismu.

Za emancipaÄní dÄ›jepisectví

TesaÅ™ ve svém pozdním díle rozvíjí úvahy o nutnosti spolupráce mezi strategicky myslícími politickými elitami a autonomním aktivismem pÅ™i organizování odporu proti cizí agresi a autoritářské moci. Nestaví do protikladu idealizovanou lidovou politiku, založenou na spontánní akci a neotÅ™elé politické kreativitÄ›, a zkorumpované Äi neschopné elity. Pouze tvrdí, že smysluplná politika odporu vyžaduje, aby politické elity chápaly význam nekonvenÄní politické akce „zdola“ a nebránily jejímu rozvinutí.

Ve svém posledním historiografickém díle TesaÅ™ znovu ukázal, jak dlouhodobÄ› chápal práci historika a její spoleÄenský význam. Byl empiricky peÄlivý, metodologicky nekonvenÄní a analyticky subverzivní. Nepsal příbÄ›hy podporující a oslavující vládnoucí struktury, ale naopak kritizoval a problematizoval výklady minulosti, o které se moc opírá. Zkoumej, co považujeÅ¡ za důležité a co tÄ› baví, bez ohledu na krátkodobé intelektuální trendy. PÅ™emýšlej o minulosti v kontextu souÄasného svÄ›ta a jeho rozporů. Provozuj dÄ›jepisectví jako vÄ›du s emancipaÄním nábojem, která je nejen chladnou analýzou, ale také spoleÄenskou intervencí ve jménu utlaÄovaných a slabších. NebuÄ lokálnÄ› úzkoprsý a omezený, ber v potaz dlouhodobé a – dneÅ¡ními slovy – globální dopady historického vývoje, ale souÄasnÄ› historiografické zkoumání ukotvuj v komunitÄ›, ve které žijeÅ¡ a vůÄi níž máš jako vÄ›dec a obÄan zodpovÄ›dnost. Tak by mohla znít rada Jana TesaÅ™e historiÄkám a historikům. Z TesaÅ™ova myÅ¡lenkového vývoje ale vychází jeÅ¡tÄ› další pouÄení: neboj se nekonvenÄnÄ› promýšlet a kriticky revidovat zažité a uznávané výklady. A to i za cenu, že obÄas řízneÅ¡ vedle.