Od zotročení k osvobození?

Feminismus, genderová rovnost nebo emancipace žen nejsou jen termíny používané ve zdejších kulturních válkách posledních let, jejichž aktérům slouží jako hlavní cíle kritiky „progresivistických“ politik, které k „nám“ pÅ™icházejí ze Západu. Ve skuteÄnosti zde podobné debaty probíhaly již pÅ™ed tÅ™iceti lety, když po roce 1989 vzrostlo povÄ›domí o západních feminismech pÅ™edevším liberální orientace, které se u nás postupnÄ› zaÄaly recipovat a ujímat – první Äíslo slovenského feministického Äasopisu Aspekt bylo v roce 1993 vÄ›nováno Mýtu krásy (1990, slovensky 2000) od americké liberální feministky Naomi Wolf, která je dnes známá jako protagonistka knihy Naomi Klein o svÄ›tÄ› konspiraÄních teorií Doppelganger: A Trip into the Mirror World (Dvojník. Výprava do svÄ›ta za zrcadlem, 2023).

PodobnÄ› jako dnes se i v tehdejších debatách objevovaly konzervativní postoje propagující „pÅ™irozený“ genderový řád a tradiÄní rodinu; Äasto je pÅ™itom prosazovaly veÅ™ejnÄ› známé osobnosti, zvláštÄ› pak ti, kteří mÄ›li nÄ›jakou, byÅ¥ sebemenší zkuÅ¡enost se Západem (například hudebník a spisovatel Jan Vodňanský po svém nÄ›kolikatýdenním výletu do Spojených států). Zaznívaly tak leckdy nechutné sexistické výroky a příkré odsudky západních „radikálních“ Äi „militantních“ feministek, aÄkoli nikdo pÅ™esnÄ› nevÄ›dÄ›l, co si pod tím vlastnÄ› pÅ™edstavit. Mimo zastávání liberálních nebo naopak konzervativních pozic nicménÄ› tehdejší diskuse zahrnovala také hodnocení socialistické emancipace žen, které vybízelo k otázce, jakým smÄ›rem by se budoucí vývoj mÄ›l ubírat.

Chraň nás před Svazem žen

PÅ™estože se nejednalo v pravém slova smyslu o celospoleÄenskou debatu, ale spíše o otázku diskutovanou v akademických kruzích a pronikající i na stránky tisku, množství dobových textů na toto téma ukazuje, jak důležité se tehdy jevilo. PÅ™i reflexi vlastní zkuÅ¡enosti vyvstávaly pÅ™edevším dva okruhy problémů: za prvé Å¡lo o to, jaký dopad mÄ›ly státnÄ›socia­listické politiky na postavení žen v různých oblastech jejich života ve srovnání se Západem; za druhé se probíralo, jak – a zda vůbec – si ženy za státního socialismu genderovou nerovnost uvÄ›domovaly a byly k ní kritické.

Uvažovat o feminismu ve smyslu prosazování zájmů žen na politické úrovni ve státním socialismu v porevoluÄních letech nikoho ani nenapadlo. ÄŒeský svaz žen (ÄŒSZ) byl chápán pouze jako souÄást komunistického režimu, který „shora“ direktivnÄ› a negativnÄ› ovlivňoval životy osob ženského pohlaví. Také stejnojmenná porevoluÄní organizace stála vÄ›tÅ¡inou vnÄ› aktivistických feministických kruhů, s nimiž se dostávala i do konfliktů (pÅ™edsedkynÄ› svazu Zdeňka Hajná vzpomínala v pamÄ›tech na spory se socioložkou JiÅ™inou Å iklovou). OstatnÄ› již listopadové demonstrace byly zaměřené i proti ÄŒSZ – pÅ™ed pražským sídlem organizace se demonstrovalo s heslem „Svatá Anežko Äeská, chraň nás pÅ™ed Svazem žen“, které bylo použito i skupinou aktivistek v tehdejším Prohlášení mladých matek, v nÄ›mž autorky podpoÅ™ily aktivity ObÄanského fóra. „Feminismus pro nás znamenal otevÅ™enost a pluralitu,“ vzpomínaly pozdÄ›ji slovenské feministky a teoretiÄky Jana Cviková a Jana Oravcová na devadesátá léta. Oproti tomu státní socialismus se svým přístupem k emancipaci žen pro nÄ› pÅ™edstavoval „povinnou unifikaci a homogenitu“.

PÅ™i hodnocení postavení žen v socialistickém ÄŒeskoslovensku nicménÄ› v devadesátých letech – a jeÅ¡tÄ› po roce 2000 – zaznívaly i hlasy (mimo jiné socioložky a filosofky Hany Havelkové), které chápaly postavení žen v Československu jako emancipovanÄ›jší než na ZápadÄ›. Hlavním argumentem pro nÄ› bylo, že ekonomické vyvlastnÄ›ní postihlo pÅ™edevším muže, kteří navíc pÅ™iÅ¡li o Äást moci zavádÄ›ním různých právních úprav – například zákona o demokratizaci rodiny, díky kterému muž ztratil status „hlavy rodiny“. SpoleÄnÄ› s celkovou zmÄ›nou spoleÄenských vztahů pÅ™ispÄ›ly tyto zásahy k narovnávání genderových vztahů a ovlivnily život lidí v celé spoleÄnosti. AÄkoli se tuzemské partnerské modely nedaly srovnávat s životní praxí v západních feministických kolektivech, z hlediska mainstreamové spoleÄnosti se dalo říct, že obecnÄ› byly genderovÄ› vyváženÄ›jší než na ZápadÄ›. PÅ™esto byl dominantní obraz, který se v devadesátých letech o socialistické emancipaci ustanovil, negativní – státní socialismus zaruÄil rovnost mezi muži a ženami pouze na papíře (ale v jakém spoleÄenském uspořádání je to jinak?) a pÅ™ispÄ›l k „zotroÄení“ žen skrze jejich „pÅ™ezamÄ›stnanost“.

Za vším hledej sex

Teprve v posledních letech se mezinárodní výzkumy vracejí ke zkoumání socialistické emancipace žen a (pravdÄ›podobnÄ› i s ohledem na souÄasné stále výraznÄ›jší projevy neoliberalismu) vyhodnocují socialistický experiment mnohem pozitivnÄ›ji. ÄŒasto se zkoumá role žen ve státnÄ›socialistických ženských organizacích (svazech žen) a jejich působení se novÄ› interpretuje aktivisticky jako prosazování sociálních politik ve prospÄ›ch žen. Progresivní legislativní politika Východu je pak v tomto kontextu interpretována jako impuls, na základÄ› nÄ›hož ve studenováleÄném soupeÅ™ení zaÄal ženskou otázku více zkoumat a řeÅ¡it na oficiální úrovni také Západ. V množství prací, které se tímto populárním výzkumným tématem zabývají, se vÅ¡ak objevují i závÄ›ry, které jsou pÅ™inejmenším diskutabilní.

PravdÄ›podobnÄ› nejznámÄ›jším příkladem je v tomto ohledu publikace ProÄ mají ženy za socialismu lepší sex (2018, Äesky 2020) od americké antropoložky Kristen Ghodsee. Název knihy je spíše marketingový tah, protože sexualitÄ› se vÄ›nuje jen menší Äást textu, zároveň se ale i díky nÄ›mu povedlo prosadit pÅ™edstavu o sexuálním osvobození žen za státního socialismu. Ghodsee vychází z marxistické kritiky buržoazního manželství jako tržní smÄ›ny a z ekonomické teorie sexuality chápající sex jako komoditu, kterou ženy v kapitalistických spoleÄnostech směňují s muži, k Äemuž se pojí pÅ™edpoklad, že potěšení ze sexu u žen probíhá tehdy, když není pÅ™edmÄ›tem této obchodní transakce. S touto premisou pak Ghodsee sleduje postavení žen za státního socialismu. Jelikož vÄ›tÅ¡ina z nich byla výdÄ›leÄnÄ› Äinná a mÄ›ly zajiÅ¡tÄ›ny základní potÅ™eby jako bydlení, vzdÄ›lání nebo zdravotní péÄi, sex pro nÄ› podle autorky nebyl pÅ™edmÄ›tem smÄ›ny a mohly si ho nezávaznÄ› užívat.

PodobnÄ› socioložka KateÅ™ina LiÅ¡ková pÅ™i zkoumání Äeskoslovenské sexuologie ve své práci Politika touhy (anglicky 2018, Äesky 2023) píše o tom, jak byly ženy v Československu sexuálnÄ› osvobozeny již v padesátých letech – díky legalizaci potratu nebo tomu, že sexuologové již tehdy zkoumali ženský orgasmus. Jedná se veskrze o pÅ™itažlivé závÄ›ry, bohužel ale bez konkrétních dokladů, jak ono sexuální osvobození probíhalo. Srovnávací výzkum, který by dokázal urÄit, zda si ženy pÅ™ed sedmdesáti lety užívaly sex více na VýchodÄ›, nebo na ZápadÄ›, lze zpÄ›tnÄ› těžko provést.

Slast versus disciplinace

Kladení důrazu na sexuální osvobození žen ve státním socialismu je zároveň výsledkem pÅ™ebírání západní perspektivy druhé vlny feminismu, pro niž bylo sexuální osvobození klíÄové – v případÄ› KateÅ™iny LiÅ¡kové je pÅ™itom zajímavé, že ve své pÅ™edeÅ¡lé knize Hodné holky se dívají jinam (2009) ostÅ™e kritizovala antipornografický feminismus, pÅ™iÄemž omezování vizualizace sexuality bylo zásadní právÄ› pro státnÄ›socialistický diskurs. Spojovat padesátá léta v Československu s pÅ™edstavou, že tehdy mohly ženy rozhodovat o vlastním tÄ›le a reprodukÄním chování podobnÄ› jako AmeriÄanky o dekádu Äi dvÄ› pozdÄ›ji, je v každém případÄ› mírnÄ› Å™eÄeno pÅ™ehnané. Antikoncepce byla tehdy v Československu nedostatkové zboží a podle zpráv interrupÄních komisí z šedesátých let vÄ›tÅ¡ina žen, které žádaly o potrat, o antikoncepÄních metodách nemÄ›la informace. Další vÄ›cí je, že legalizace potratů a zkoumání ženského orgasmu probíhalo v jiných diskursech než v tom individualistickém, liberálním, jehož vyjádÅ™ením je heslo „Moje tÄ›lo, moje volba“ a který se zaměřuje primárnÄ› na subjektivní prožívání sexuality ženami. Ženský orgasmus se zkoumal za úÄelem léÄby neplodnosti a legalizace potratů probíhala i jako Å™eÅ¡ení sociálních a zdravotních problémů žen a mÄ›la vést ke zlepÅ¡ení populaÄního vývoje.

ÄŒeskoslovenský modernizaÄní expertní diskurs byl sice bezpochyby progresivnÄ›jší než přístup v urÄitých státech na ZápadÄ›, otázkou ale zůstává, na základÄ› Äeho si ženy v Československu v padesátých letech mÄ›ly v rámci sexuálního osvobození více užívat sex. Podle KateÅ™iny LiÅ¡kové k tomu pÅ™ispívala propagace genderové rovnosti v partnerských vztazích spoleÄnÄ› s důrazem na „přítomnost hlubokých citů jako pÅ™edpokladu uspokojivého sexu“. Pokud se ale podíváme na pamÄ›ti místních žen (v nichž se zmínky o sexu ostatnÄ› objevují velmi poskrovnu), padesátá léta v nich zpravidla nejsou líÄena jako doba, v níž objevovaly svá tÄ›la a možnosti sexuální slasti.

Žo Langerová například ve svých pamÄ›tech Žila jsem s oddaným komunistou (2017) vzpomíná na svůj partnerský vztah se slovenským levicovým intelektuálem Otakarem Langerem, kterého si vzala v roce 1934. Langerovi i jejich komunistiÄtí přátelé vyznávali volné sexuální vztahy a na sexuální aktivitu byl ideovÄ› kladen důraz: „V naÅ¡ich kruzích se podle sovÄ›tské ideologie soudilo, že je tÅ™eba vést pohlavní život, protože fyzicky ne­­uspokojený ÄlovÄ›k nemůže být plnÄ› funkÄní v boji za naÅ¡i vÄ›c.“ NicménÄ› svou zkuÅ¡enost s manželským sexem ilustrovala tím, že jednou, když pÅ™i souloži rozsvítila, manžel okamžitÄ› zhasl: „Ano, pro nÄ›j to bylo ostudné, ne z nÄ›jaké ostýchavosti, ale protože je to příjemné, a my nemáme právo na slast, když na svÄ›tÄ› existuje tolik utrpení a bídy.“

Tato stranická morálka zavrhující tÄ›lesné a konzumní požitky ztotožňované s buržoaz­ními pÅ™ežitky (tak vysmívaná v literatuÅ™e Å¡edesátých let) spolu s vírou v to, že ve vztahu si lidé nemají patÅ™it a žít jeden pro druhého, nýbrž spoleÄnÄ› pracovat pro nÄ›co vyššího, samozÅ™ejmÄ› nebyla imperativem celé spoleÄnosti. V ní stále existovaly partnerské vztahy založené na různých pÅ™edpokladech a uspokojující různé potÅ™eby a pÅ™ihlédnout musíme i k fenoménům, jako byly legendami opÅ™edené sexuální aktivity na takzvaných brigádách mládeže a podobných akcích. Stále se ale musíme ptát, jestli genderová rovnost propagovaná v padesátých letech skuteÄnÄ› mohla nabourat, oživit Äi novÄ› definovat provádÄ›ní sexuálních praktik ukotvených v patriar­chálních rámcích.

Uvolnění a experimenty

Pro sexuální osvobození žen na ZápadÄ› bylo důležité pÅ™edevším pojmenovávání a sdílení sexuálních zkuÅ¡eností, pÅ™edstav a přání mezi ženami navzájem. V tomto smÄ›ru vývoj v Československu probíhal souběžnÄ› se Západem – také u nás zaÄala být sexualita veÅ™ejnÄ› probírána až v šedesátých letech. DÄ›lo se tak ale v socialistickém kontextu, který byl disciplinaÄní.

Filosofka Irena Dubská například v ro­­ce 1962 napsala do Äasopisu Host do domu Älánek nadepsaný otázkou „Je tÅ™eba znovu vynalézt lásku?“, v nÄ›mž z pozic marxistického revizionismu kritizovala krátce trvající sexuál­ní vztahy pÄ›stované na ZápadÄ›. Ty pokládala za projev individualismu a souÄasnÄ› za útÄ›k do soukromí pÅ™ed odcizeným, zbyrokratizovaným svÄ›tem. Informace o sexuálních praktikách v západních spoleÄnostech, které pronikaly z odborných kruhů do tisku, pÅ™itom rozhodnÄ› nechápala jako výsledek modernizaÄního diskursu, ale hodnotila je negativnÄ› jako technizaci a racionalizaci sexu. Sama propagovala zapojení lásky do celospoleÄenských pospolitých vztahů a nové jednoty cítÄ›ní, myÅ¡lení a jednání, aniž by ovÅ¡em popsala, jak by se tento ideál mÄ›l konkrétnÄ› realizovat.

Teprve ke konci Å¡edesátých let se na stránkách Äeskoslovenských Äasopisů objevila kritika poúnorového vývoje, který podle ní sice pÅ™ispÄ›l ke spoleÄenské a ekonomické emancipaci žen, jejich sexuální chování vÅ¡ak zůstalo nadále urÄováno kategoriemi a normami vytvoÅ™enými muži. Mimo to bylo skrze propagovaný obraz rovnoprávného manželství ovlivnÄ›no romantizujícími pÅ™edstavami o lásce. V rámci dobového uvolnÄ›ní se tak novinářka Helena Klímová například v Literárních novinách pozitivnÄ› vyjadÅ™ovala o neomezovaných paralelních mimomanželských sexuál­ních vztazích a negovala normativní pÅ™edstavy o sexuálním chování. V sexu je podle ní „normální“ vÅ¡e, co se dÄ›je se vzájemným souhlasem zúÄastnÄ›ných.

Z hlediska dobových debat se tak dá usuzovat, že k sexuálnímu uvolnÄ›ní v Československu docházelo – celkem nepÅ™ekvapivÄ› – v šedesátých letech, i když je otázka, jaký dopad mÄ›lo toto uvolnÄ›ní Äi přímo experimentování na genderovou rovnost. Malířka VÄ›ra Nováková v knize Každý krok je volba (2023) například vzpomínala na svou nedobrovolnou pozici v partnerském trojúhelníku, který dávala právÄ› do kontextu módní vlny Å¡edesátých let.

Modernizace spoleÄnosti

O sexualitÄ› se mimo expertní diskurs v socia­listickém ÄŒeskoslovensku psalo výjimeÄnÄ›, a to pÅ™edevším v druhé polovinÄ› Å¡edesátých let. Naopak příznaÄný byl pro socialistickou emancipaci žen důraz na kolektivitu, která se ovÅ¡em jen málokdy dávala do kontextu se sexualitou (myÅ¡lenky Alexandry Kollontaj byly vÄ›tÅ¡inou zavrhovány jako úpadkové).

Po roce 1948 se na oficiální rovinÄ› o pozici žen ve spoleÄnosti uvažovalo vÄ›tÅ¡inou se zÅ™etelem ke tÅ™em aspektům: za prvé Å¡lo o angažovanost, s níž mÄ›ly napomáhat spoleÄenské pÅ™estavbÄ›, a to zpravidla aktivismem na lokální, komunitní úrovni; za druhé o jejich pracovní roli, skrze niž se emancipovaly – nÄ›kdy i realizovaly – a pÅ™ispívaly k budování spoleÄnosti; a do tÅ™etice se jednalo o roli mateÅ™skou. Jako matky vychovávaly nové obÄany a obÄanky socialistického státu a za tuto reprodukÄní práci je stát novÄ› zaÄal finanÄnÄ› odměňovat. Emancipace žen mÄ›la jít ruku v ruce s emancipací a modernizací celé socialistické spoleÄnosti. AÄkoli se dnes tento diskurs zdá konzervativní a diskriminaÄnÄ› homogenizující – mimo jiné v tom smyslu, že se o ženách vždy uvažovalo jako o matkách, kdežto muži nebyli chápáni jako peÄující osoby (na rodiÄovskou dovolenou mohli jít ve výjimeÄných případech až v osmdesátých letech) –, v dobovém kontextu se takový přístup jevil progresivní.

Například na výtvarné scénÄ› patÅ™ily k nejangažovanÄ›jším projektům týkajícím se emancipace žen kolektivní výstavy pořádané avantgardní architektkou Augustou Müllerovou, které vycházely z pováleÄného celospoleÄenského nadÅ¡ení participací na veÅ™ejném dÄ›ní. Tyto a další akce propagující novÄ› zavádÄ›né sociální politiky (napÅ™. zestátnÄ›né a nezpoplatnÄ›né Å¡kolství nebo povinnost otce platit výživné na nemanželské dÄ›ti) zároveň umožňovaly se kulturnÄ› odliÅ¡it od protektorátního diskursu – téma mateÅ™ství už nebylo prezentováno s odkazem k minulosti, k tradiÄním hodnotám a kÅ™esÅ¥anství, popřípadÄ› k rasové ÄistotÄ›, ale naopak bylo zacíleno do budoucnosti, na spravedlivÄ›ji uspořádanou spoleÄnost, v níž velkou roli mÄ›ly hrát právÄ› dÄ›ti, jejich rovnoprávné postavení a výchova. Toto téma ostatnÄ› bylo důležité i pro meziváleÄné komunistky Jožku Jabůrkovou, Luisu Landovou­-Å tychovou nebo Marii Å vermovou, jež se mu v různých podobách vÄ›novaly.

„Naše ženy“ v nové době

Po roce 1989 se k příbÄ›hu o „pÅ™ezamÄ›stnanosti“ žen pÅ™idal obraz konzervativní normalizace, bÄ›hem níž se prosazoval důraz na nukleár­ní rodinu – žena plnila pÅ™edevším roli matky a podstatnou Äást života trávila na dlouhých „mateÅ™ských dovolených“. (ÄŒtyÅ™letá „rodiÄovská“ byla pÅ™itom uzákonÄ›na až v roce 1995 a nÄ›které politické subjekty tehdy mÄ›ly v programu i její Å¡estileté trvání, pÅ™iÄemž tento nástroj sociální politiky stále chápaly jako urÄený pouze ženám.) PÅ™edrevoluÄní státní politika zaměřená na postavení žen a jejich zapojení do pracovního procesu se zdála zdiskreditovaná.

Jakkoli vÅ¡ak můžeme diskutovat o podobách normalizaÄní spoleÄenské praxe, je nepochybné, že oficiální socialistický ideový rámec podstatnÄ› ovlivňoval uvažování místního obyvatelstva. Socioložka a chartistka JiÅ™ina Å iklová, která v roce 1991 stála u zrodu Gender Studies, se tak v devadesátých letech z pozice nÄ›kdejšího disentu sice vymezovala vůÄi pÅ™edstavitelkám ÄŒeského svazu žen, názorovÄ› ale vycházela z podobných vzorců – používala pÅ™edlistopadový „oficiální“ slovník, když psala o „naÅ¡ich ženách“, a její rétorika i směřování (propagovala pÅ™edevším prakticky zaměřený obor sociální práce) vycházely z pÅ™edstavy, že je tÅ™eba se starat o nejÅ¡irší vrstvy spoleÄnosti. Teoretické zájmy feministek z elitního akademického prostÅ™edí západních univerzit, které k nám po roce 1989 pÅ™ijíždÄ›ly, na ni proto vÄ›tÅ¡inou působily provokativnÄ› a odtrženÄ› od „reálných problémů“.

Návaznost na socialistický rámec lze najít i v debatách o lidských právech, které v devadesátých letech probíhaly a v nichž zaznívaly hlasy, že nejdříve je tÅ™eba vybudovat obÄanskou spoleÄnost a teprve poté se můžeme zaÄít vÄ›novat feminismu. PÅ™itom státnÄ›socia­listická zkuÅ¡enost, v níž osvobození žen bylo souÄástí emancipace celé spoleÄnosti, byla právÄ› pro svůj univerzalizující étos zavržena jako nekritická k patriarchálnímu systému, a tedy nepoužitelná.

Z dneÅ¡ního, zpÄ›tného pohledu mohlo být namísto pÅ™evažující polistopadové recepce liberálního, na individualismu založeného feminismu cestou nové promýšlení socialistické zkuÅ¡enosti s ohledem na myÅ¡lenky levicového feminismu, který se paralelnÄ› vyvíjel na ZápadÄ›. Hodnoty stojící v opozici k individualismu a komerci a spojené například se starostí o místní komunitu nebo s péÄí o životní prostÅ™edí se tak mohly stát souÄástí novÄ› formulované feministicky orientované levicové politiky. Debata o socialistické emancipaci žen, která se po roce 1989 vedla, vÅ¡ak zůstala na rovinÄ› popisu vlastní situovanosti ve vztahu k Západu a v žádnou „tÅ™etí cestu“ bohužel nevyústila.